Redakce | Středa, 09. červenec 2025 |

Jedna z mladických, sympatických a nadějných tváří Mjölk – odvážného architektonického studia, které spolu s Janem Machem a Pavlem Nalezeným založili v roce 2008 přesně týden po ukončení studia. Pokud byste, stejně jako tehdy oni, lovili v česko-švédském slovníku, zjistili byste, že to znamená mléko. Ale marně v tom budete hledat nadsázku o troufalosti mladíků, kterým ještě teče mléko po bradě, a už se vrhají do velkého světa vlastních návrhů staveb – to slovo jim jednoduše přišlo nejkrásnější. A to stačilo.

Přestože pocházíte z Příbrami, ke studiu architektury jste nezvolil bližší Prahu, ale Liberec – proč?

---

V době, kdy jsem se hlásil na vysokou školu, liberecká architektura mezi českými fakultami vyčnívala. Tehdy mi všichni Liberec doporučovali, protože tam ještě zůstával odér SIALu (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci, pozn. redakce) – lidí, kteří fakultu zakládali. Na škole, jejímž duchovním otcem byl vynikající pedagog prof. Jiří Suchomel, v té době dokonce ještě Karel Hubáček (jeden z nejuznávanějších architektů současnosti, držitel Perretovy ceny za televizní vysílač a hotel na Ještědu, pozn. redakce) učil, společně s mnoha dalšími zvučnými jmény, která se podílela na klíčových stavbách ateliéru SIAL.

Když jsem na školu nastoupil, cítil jsem neuvěřitelnou energii a atmosféru pulsující mladé fakulty, která v té době ještě neměla jediného absolventa. Bylo to takové speciální místo, kde se přenášela praxe z ateliéru SIAL do akademického systému. Když vás učí takoví lidé, máte pocit, že nic na světě není problém a jakákoliv stavba jde postavit.

Jako hostující pedagog tam působil Martin Rajniš, který nás posunul k tomu, co jsme po škole začali dělat. Dřevostavby nám ale do hlavy natloukl profesor Krňanský (Ing. Jan Krňanský, CSc., pozn. redakce). V rámci výuky stavitelství jsme tam v té době měli přednášky, které představovaly nejnovější trendy ve stavebnictví, a mnoho času bylo věnováno právě dřevostavbám. V současné době na školách intenzivnější výuka týkající se dřevostaveb trochu chybí. Vidím to na absolventech, kteří u nás pracují, a to nemluvím jen o oboru architektura.

Takže v době, kdy potřebujeme čím dál víc mladých lidí právě v oblasti dřevostaveb vzdělávat, se o nich studenti neučí? To zní jako zcela opačný trend, než bychom logicky očekávali.

---

České akademické prostředí má trochu menší dynamiku než okolní svět. My jsme tehdy byli na tu dobu docela dobře technicky připraveni. Systém dřevostaveb se trošku převracel, přecházelo se z difuzně uzavřených na difuzně otevřené stavby a to know-how pro nás bylo velmi zajímavé, hltali jsme každou přednášku. Nevyznám se v aktuálním studijním programu na místní architektuře, ale soudě z doslechu a podle lidí, se kterými jsem v kontaktu, důraz na dřevostavby ve výuce trochu chybí.

Samozřejmě, vysoká škola funguje tak, že pokud se něčemu chci věnovat, tak můžu, ale otázka je, jak je to prostředí připravené k tomu, aby mi v dané oblasti poskytlo dostatečný růst. Nevím, kolik opravdu kvalitních výukových programů zaměřených tímto směrem v Čechách existuje. Možná je potíž v celém systému.

Když jsme u té inspirace při studiu – vy sám jste při TUL nejen pracoval jako architekt pro Českou televizi, ale stihl jste objet Havaj, západní i východní pobřeží Spojených států i Aljašku – inspirovalo vás to v něčem? Bral jste to jako součást studia nebo utváření vlastního názoru na světovou architekturu?

---

Na svých cestách architekturu objevuji jen náhodou. „Archivýletům" se spíš vyhýbám, ale cestovat doporučuju každému. Cestování je nejlepší otvírač hlav – člověk bez širšího kontextu nedokáže myslet otevřeně nebo s přesahem. Cestování beru jako důležitý aspekt sebevzdělávání a zároveň i uvolnění od architektury samotné.

Ovlivnilo nebo zaujalo vás v Americe něco konkrétního?

---

V Americe je populární systém „two by four", typický velkou efektivitou výstavby. Staví se tam takhle už stovky let a tento systém je v americké stavební kultuře pevně zakořeněn. Byla zajímavá zkušenost sledovat, jakým způsobem takové domy stárnou, jaké mají problémy. Obecně lze říci, že Evropa je v dřevostavbách trochu dál.

Masová výstavba ze dřeva se rozvíjela až v posledních desetiletích a objevilo se mnoho různých systémů, které vedle sebe existují a konkurují si. To tlačí vývoj dopředu. Znalostní základ je vytvořený a není problém si pro něj sáhnout a používat ho, ať jde o technologie CLT, nebo jiné sofistikovanější systémy dřevostaveb. My tady v Čechách sice objevujeme Ameriku, ale ve Švýcarsku nebo v Rakousku už jsou věci vymyšlené. Stačí se trochu porozhlédnout a začít je používat.

A neděje se to přece jenom příliš rychle vzhledem k přístupu veřejnosti, kterou jisté předsudky stále neopouští?

---

Já si myslím, že ne. My Češi jsme, speciálně v rámci rodinné výstavby, dost konzervativní. V Mjölku nejsme striktně vymezeni na dřevostavby, ale rádi klientům na začátku představujeme všechny možnosti, které mají k dispozici. Těch, kteří chtějí dům ze dřeva, stále přibývá. Ještě třeba před 15 lety, když se stavěla dřevostavba, jsem měl pocit, že jsem součástí nějakého vývoje nebo výzkumu, ale teď vím, že klientům nabízíme hotový produkt, takže se nemají čeho bát.

Zdá se mi, že ten posun ve vnímání veřejnosti je evidentní. Důležité je, abychom měli dost firem, které dokážou a chtějí ze dřeva stavět. Čím víc se z něj stavět bude, tím to bude levnější a tím více zkušeností posbíráme. Začít se prostě musí, a čím dřív, tím líp.

Říkáte, že vaši architekturu nejlépe charakterizuje severská koncepční jednoduchost, materiálová pravdivost a mladická rozvernost. Můžete našim čtenářům nějak přiblížit, v čem to spočívá?

---

My se od začátku snažíme, aby nás naše práce bavila. To nás vede ke specifickým klientům a k různorodým architektonickým řešením. Naši stavaři se často vztekají, že nedokážeme udělat dva domy stejné. Naše věci se neopakují a pořád máme pocit, že bychom měli vymýšlet něco nového.

Ve chvíli, kdy se věci začnou opakovat, začíná nuda. Lidi, se kterými pracujeme, naši zaměstnanci, jsou dost podobní jako my. Jediný způsob, jak si je udržet, je mít pro ně kvalitní projekty a dobré klienty, kteří si tu srandu nechají líbit. Taková práce vede k nejlepším výsledkům.

obr.: Sídlo Kloboucké lesní pro materiál nešlo daleko, vyrostlo z BSH hranolů, vyrobených 100 m od místa stavby. Vysílá jasné poselství: ekologie, jednoduchost a střídmost v kombinaci s nejmodernějšími technologiemi – to vše udává směr stavění budoucnosti. Získalo hlavní cenu GPA – Národní ceny za architekturu pro rok 2023. Foto: Mjölk

Máte nějaký typický podpis, něco, podle čeho poznáme, že tohle dělal Mjölk?

---

Někdo říká, že prý jsou to kulatá okna. Ale my je neděláme zas tak často, jenom ten kruh je prostě fajn tvar. Myslím, že nemáme konkrétní rukopis. Snažíme se pracovat s citem pro klienta i místo, na které navrhujeme.

Začínal jste na rozhlednách a budovách silně ovlivněných stylem Martina Rajniše a postupně přijímal větší a větší výzvy. Na jaký projekt jste nejvíc hrdý?

---

Já vždycky tak trochu alibisticky odpovídám, že náš největší a nejlepší projekt je celé to naše studio, které se nám s Honzou podařilo vytvořit. A tak to je. A potom to jsou vždycky projekty, které právě děláme. Naše práce je trochu obsese, projekty jsou jako děti. Máte je pořád v hlavě a opravdu vám záleží na každém z nich. Rozhodně nedokážete říct, které máte nejradši.

obr.: Vyhlídka Špička studiu přinesla prvenství v Soutěži Karla Hubáčka a nominaci na Grand Prix Architektů (2021). Stojí na vrcholové skále Malého Špičáku, kde dříve začínala Tanvaldská bobová dráha, a je poctou regionálním hrdinům v upnutých kombinézách, kteří se zde na nablýskaných bobech neohroženě řítili do prudkých zatáček. Foto: Mjölk

Jaká výzva před vámi stojí teď?

---

Aktuálně děláme hodně bytových domů, které už se blíží realizaci, ty jsme vždycky chtěli dělat. Většinou totiž aktuální témata v práci souvisí s tím, co zrovna řešíme v životě. Když je pro polovinu kanclu tématem nedostupnost bydlení, přirozeně začneme dělat trošku víc bytovek. Ne, že bychom tím ten problém nutně vyřešili, ale takhle to děláme. A co se týká nějakých snů, tak mně by se strašně líbilo dělat nějaké veřejné instituce typu galerie.

Běžná architektura, jako třeba ty bytové domy, je dost svázaná normami, metry čtverečnými a ekonomikou, takže mě zajímají věci, které mi dávají více svobody. Líbilo by se mi stavět více v zahraničí, někde, kde je teplo anebo naopak velká zima. Baví mě extrémy, limity území, skvělí klienti, špičková architektura a inženýrská práce.

Napadá vás, co konkrétního by se mělo změnit, aby třeba u těch bytových domů taková omezení nebyla?

---

Já myslím, že úplně první krok je zjednodušit stavební řízení. Ve chvíli, kdy nebude trvat tři roky, ale tři měsíce, máme po problému. Administrativa nejen ze strany stavebního zákona, ale celkové české legislativy je naprosto šílená. Myslím, že z toho spousta architektů má těžkou hlavu. Je totiž fakt malé procento věcí, které se v nějakém rozumném časovém horizontu zrealizují, pokud vůbec.

Vždycky je strašně fajn, když některý projekt letí dopředu a podaří se ho i rychle povolit. Vracet se k roky starým myšlenkám je obtížné. Často pro vás projekty, které dlouho spaly, už ani nemusí být aktuální. My něco nakreslíme a pak pět let čekáme, než si se skleničkou šampaňského cinkneme na kolaudaci. Strašně moc nás to brzdí, bývá to dost frustrující, a to vůbec nemluvím o mladých ateliérech, které potřebují rychlé realizace.

obr.: Na projektu bytového domu v Ruprechticích, pojmenovaném Bydlení s kamarády, se architekti de facto stali vlastními klienty. Odvážná myšlenka totiž
stojí na konceptu společné investice do této třípatrové dřevěné stavby usazené na betonových nohách, do níž někteří z budoucích obyvatel domu vloží pozemek, jiní projekční práce a další zainvestují samotnou výstavbu. Foto: Mjölk

Už jsme se toho trochu dotkli, ale jak vnímáte aktuální pohled veřejnosti na dřevostavby – stále přetrvávají mýty, nebo už je lidé přijali jako ve všech ohledech konkurenceschopné budovy? Setkáváte se s předsudky například při svých jednáních ve veřejné sféře?

---

My fungujeme jako takoví edukátoři. Často vstupujeme do projektu, když ještě není o způsobu výstavby rozhodnuto. Musíme umět popsat jednotlivé stavební systémy a doporučit ten nejvíce vhodný. Mnoho lidí má k dřevostavbám negativní vztah, aniž by někdy v životě nějakou navštívili. Většina argumentace vychází z pocitu strachu.

Obavy o životnost pramení ze zažitého mýtu o tom, že cihla je cihla. To je přirozené, veřejnost není na dřevostavby zvyklá. Ale čím více jich bude stát, tím větší důvěru budou stavby ze dřeva budit. Je strašně důležité, aby se začalo u veřejného sektoru.

Nemělo by být většího propagátora dřevostaveb ve veřejném sektoru, než je stát. Každá nově postavená škola či školka, kde děti vyrůstají ve zdravém prostředí, se počítá. Vždyť komu by mělo více záležet na zdraví občanů, ekologii a v neposlední řadě i ekonomii? Většinu lesů v ČR přece vlastní právě stát.

Asi se shodneme, že je radost sledovat, jak se i u nás už s ohledem na zdravotní benefit dlouhodobého pobytu ve dřevě právě školy a školky s velkým využitím dřeva staví...

---

Myslím, že školství stojí opravdu na začátku všeho. Jde o to, v jakém prostředí se děti pohybují. Nemyslím jen čistě technické parametry vnitřního prostředí budov, ale i celkovou kvalitu architektury. Pokud děti vyrůstají v prostředí, které je inspirující, radostné a hravé, určitě se to na nich projeví.

Vzdělání nekončí jen u informací, které nám školní systém odmalička natlouká do hlav, ale prolíná se našimi životy v podobě zemí a krajin, které jsme navštívili, lidí, se kterými se setkáváme, ale i míst, kde trávíme náš čas. Velkorysé domy vychovávají velkorysé děti.

Došlo z vašeho pohledu za těch 20 let ve vnímání dřevostaveb veřejností k posunu?

---

Rozhodně. Dřív, když jsem stavěl dřevostavbu, tak jsem byl exot. Doba se změnila. Dnes už nejsou dřevostavby brány jako alternativní stavění. Klienti rozhodnutí pro dřevostavby jsou většinou trochu poučenější o výhodách stavění ze dřeva než běžná část populace. Obecně lze říct, že jsou často trochu odvážnější, otevřenější či ekologicky smýšlející. Ale myslím, že je naprosto každého věc, jestli chce bydlet ve zděném domě, či v dřevostavbě. Důležité je, aby věděl, co od svého bydlení chce.

obr.: Opravit stoletou jizerskou chalupu? Pro Mjölk žádný problém. Ponechat, co ještě může sloužit, a zbytku vtisknout originální punc. Přístavba přitom vůbec nemusí měnit pohled na dům, protože – proč ji neudělat celou prosklenou? Výsledkem je Skleněná chalupa a 2. místo v Soutěži Karla Hubáčka (kat. Stavby pro bydlení, 2021) Foto: Mjölk

Na Salonu dřevostaveb jste mluvil o tom, jak chodíte přemlouvat starosty, aby stavěli ze dřeva, a – když vás budu citovat – řekl jste, že do nich hučíte tak dlouho, až je ukecáte. Proč je to podle vás tak těžké?

---

Tam je jeden zásadní limit a to, že ti zastupitelé musí být dobří hospodáři a zkrátka se bojí, aby nepřistoupili na něco riskantního a nepřivedli obec do dluhů nebo nepostavili něco, co za pár let shnije. Často také starostové nechtějí přijmout zodpovědnost a být pak v případě nějakého průšvihu v obci pro smích. Musíme pečlivě argumentovat, vysvětlovat přidanou hodnotu, přínosy i potenciální rizika.

Když jste zmínil ty řádné hospodáře, tak tohle je dost ošemetná otázka, protože když porovnáváte cenu dřevostavby a zděného domu, dozvíte se všechny ranky odpovědí. Jak to vnímáte a argumentujete vy?

---

To se opravdu nedá říct jednoduše, záleží na mnoha parametrech. Důležité je, že stavební systém hrubé stavby tvoří jenom 1/4 celkového rozpočtu. Takže to, jestli budu mít hrubou stavbu ze dřeva o 5 % dražší, nebo levnější, se mi na tom finálním rozpočtu zas tak moc nepodepíše. Ale samozřejmě si můžu naškálovat dřevostavbu v mnoha cenových hladinách stejně jako zděný dům.

Starostům nebo zastupitelům jde především o to, aby nebyly problémy, a myslím si, že čím dál větší možnost prefabrikace a přípravy na dílnách přebije tu hrubou stavařinu, kdy na stavbě chodí chlapík s kladivem nebo majzlíkem a vysekává drážky na elektriku. Prefabrikace, kterou dřevo umožňuje, bude možná v budoucnosti právě tím game changerem, finálním argumentem, proč stavět dřevostavby. Bude to zkrátka efektivnější a kvalitnější.

Myslíte, že prefabrikace u starostů nebo obecně klientů vzbuzuje větší důvěru?

---

Může to způsobovat větší důvěru a fakticky to tak je. Prostě, když se podíváte do výroby, kde probíhá prefabrikace dřevostaveb, a pak jdete na stavbu, kde pobíhají zedníci v dešti, tak to je rozdíl asi jako mezi šinkanzenem a středověkým povozem.

Jak vidíte budoucnost stavění vícepodlažních budov ze dřeva u nás? Jedna věc je změna legislativy (ať už požárních předpisů ohledně výšky, nebo Surovinové politiky pro dřevo), ale jak vy osobně vidíte realitu? Má je kdo, kde a pro koho stavět?

---

Já jsem v tom optimista, ale pořád je vidět, že někteří developeři nejsou dřevu vždy nakloněni. Velké dřevostavby jsou na trhu novum a investoři se musejí vrhat do neprobádaných vod. Pokud jsou konzervativnější a investují stovky milionů, je pro ně jednodušší udělat to postaru.

Nicméně už teď je vidět, kolik projektů je v přípravě, a jen u nás ve studiu to není zrovna malé číslo. Myslím, že je dobré, aby výstavba větších projektů nabíhala postupně, aby nedocházelo ke zbytečným chybám a projekty měl kdo stavět. V současné chvíli jsme v podstatě u zrodu nového odvětví stavebního trhu, a tak bude velmi zajímavé sledovat jeho vývoj.

Vy osobně jste fanouškem zvyšování počtu pater u dřevostaveb?

---

Obecně samozřejmě ano, ale situace není taková, že by byla celá republika zaplněná čtyřpatrovými dřevostavbami a všichni prosili, ať můžeme jít výš. V současné době je u nás rozestavěných tak pět bytových domů, které tuhle hranici naplnily, ale to, co se teď staví, se dost pravděpodobně začínalo projektovat už před pěti lety. A projekty, které se kreslí dnes, už na vyšší patrovost cílí. Takže my vlastně ještě nemůžeme vidět efekt těch změn, ale ony přichází. Jen jsou zatím na papíře nebo v halách. Myslím si, že se do toho postupně dostáváme.

Ta otázka na kapacitu českého stavebnictví je ale naprosto správná. Určitě bude potřeba nějaká transformace směrem k navyšování kapacity výstavby dřevostaveb, ale myslím, že si s tím trh nějak poradí. Naštěstí (i bohužel) je ta povolovací legislativa tak pomalá, že se tady teď nevychrlily stovky bytových domů, takže česká kapacita na tu realizaci pořád stačí. A do budoucna uvidíme. Myslím si, že se většina výrobního procesu přesune do hal. Prefabrikace přinese větší efektivitu, sníží náklady a eliminuje část potenciálních výrobních chyb, které v podmínkách běžného staveniště vznikají.

Takže šikovný český řemeslník bude čím dál víc schovaný v suchu a teple...

---

Českých řemeslníků je už zoufale málo. Potřebujeme trochu změnit směr a dostat méně kvalifikované lidi z linek automotivu do fabrik, které voní dřevem. Zablácených stavenišť, roky rozestavěných projektů i nešťastně neproduktivních dělníků, opřených o lopaty, už bylo dost. Budoucnost českého stavebnictví je v prefabrikaci.

Co podle vás české, potažmo evropské dřevostavitelství potřebuje teď? Co jsou ty blízké milníky, jichž bychom se měli snažit dosáhnout?

---

Já mám pocit, že bychom se měli probrat a začít trochu chytře plánovat. Máme jednu z nejlesnatějších krajin v Evropě, což představuje velikou hodnotu. Ta se skrývá nejenom v ceně samotného dřeva, ale především v průmyslovém potenciálu, který nám tento materiál nabízí. Úkolů nemáme málo.

Potřebujeme zjednodušit legislativu povolování staveb, vychovat generaci architektů, stavebních inženýrů a ostatních specialistů, kteří budou umět moderní dřevostavby navrhovat, nakopnout stavební průmysl a stavební firmy správným směrem a připravit se na všechny výzvy, které nás v budoucnosti čekají. Pak budeme schopni udávat směr v dřevostavbách budoucnosti a nebudeme jen tupým vývozcem kulatiny.

 

AUTOR ČLÁNKU: DAGMAR DIGMA ČECHOVÁ pro časopis DŘEVO&stavby

Vaše komentáře (0)

Hodnocení uživatelů: 0 / 0
Líbil se Vám článek?00